Kapitoly z historie    Osobnosti    Toulky krajem    Památky    Zajímavosti    Pardubický kraj    Recenze    Témata   Mikroregiony   Zpět na úvod


  O sobnosti kraje



Prokop Diviš


Prokop Diviš (vlastním jménem Václav Divíšek) se narodil v Helvíkovicích u Žamberka. Studoval na jezuitské škole ve Znojmě zásluhou premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Zde také složil řádový slib a přijal jméno Prokop. V roce 1726 byl vysvěcen na kněze. V letech 1729 - 1735 Prokop Diviš vyučoval v klášterní škole filozofické předměty. V Salzburgu úspěšně obhájil disertační práci a v roce 1733 byl prohlášen doktorem teologie. Roku 1733 se stal podpřevorem kláštera v Louce u Znojma. Období jeho badatelské práce je spojeno především s dobou jeho působení na faře v Příměticích. Postavil zde několik vodovodů, konstruoval i hudební nástroje. Po roce 1748 začíná více experimentovat s elektřinou za použití třecí elektřiny a leydenské lahve. Své pokusy prezentoval i na císařském dvoře ve Vídni, byl v kontaktu s předními vědci své doby. Zabýval se rovněž vlivem elektřiny na rostliny a elektroléčbou revmatismu a ochrnutí. Do dějin ale vstoupil především vynálezem bleskosvodu, zařízení, které mělo "odsávat" elektřinu z mračen.
Bleskosvod pojmenoval pojmem "stroj meteorologický". Roku 1754 sestrojil první uzemněný bleskosvod na světě. Bleskosvod byl vztyčen 15. června 1754 na zahradě v Příměticích u Znojma. Celkem 400 uzemněných kovových hrotů na ústřední 42 metrů vysoké nosné tyči mělo za úkol "vysávat" elektřinu z mračen a zabránit tak vzniku bouřky. Stožár byl upevněn třemi řetězy, které byly vodivě připevněny k železným zemnícím kuželům v zemi. Bleskosvod Diviš popsal ve svém pojednání Descriptio machinae meteorologicae. 10. března 1760 rozezlení obyvatelé Přímětic strhli "povětrnostní mašinu" svého duchovního pastýře s "odůvodněním", že je příčinou velkého sucha. V roce 1761 umístil další bleskosvod na věž přímětického kostela.
Prokop Diviš také studoval vliv elektřiny na živé organizmy. Od roku 1754 se pokoušel o elektroléčbu revmatizmu a ochrnutí. Byl v kontaktu s mnoha vědci té doby.
V roce 1753 Prokop Diviš sestrojil elektrický strunný nástroj, který byl napájen proudem z leidenských lahví. Nástroj měl 14 klaviatur a dokázal napodobit mnoho nástrojů a prý také lidský hlas.
Prokop Diviš zemřel 21. prosince 1765 v Příměticích u Znojma.

Rudolf Mates


Byl učitelem na venkovských i městských obecných a měšťanských školách, posléze jejich ředitelem.Byl nadaný, pracovitý, vynikal všestrannými znalostmi a měl malířské nadáni. Byl ilustrátor dětských pohádek. Od kolegů učitelů a umělců byl oslovován "mistře." Svůj pracovní elán a fortel dělil mezi školu a uměleckou tvorbu. Učitelství ho spojovalo láskou k dětem a vedlo k poznávání "dětského světa". Tato hřivna byla mu "mottem" k jeho umělecké činnosti - kreslil pro děti obrázky - zobrazoval ducha říkadel a říkanek, rozpočitadel a pohádek. Písmo a obrazy rámoval přírodními ornamenty - květinami, trávou, keři, stromy a ptáčky, to všechno dekoroval jásavými barvami v národních tóninách. Z hlediska uměleckého byl řazen do oboru knižní grafiky, kde stanul na stupni nejvyšším. Nic nekopírova1, měl vlastní stylistické předlohy a představy, nástrojem mu bylo pero a štětec. Byl malířem "dříčem," jeho ilustrační umění bylo na trvalém vzestupu. Dekoračně kresby usměrňoval k patrnému zjednodušování, posiloval figury a prohluboval myšlenkovou provázanost. Byl talentovaným a uznávaným umělcem, propagátorem české rázovitosti a vynikal znamenitými nápady. Byl "básníkem" pera a štětce, aranžérem Podoubraví. Namaloval první české leporelo domácích zvířat bez psaného textu, což byl pokrok ve výchově děti.
V roce 1931 oslavoval mistr svoje padesátiny, tehdy leželo na jeho stole 42 knih s jeho ilustracemi. Koho učil, ten nezapomene na jeho dobromyslnou postavu. To všechno byl odborný učitel, ředitel měšťanských škol a malíř - ilustrátor Rudolf Mates v jedné osobě.
Narodil se 18. srpna 1881 v Pečkách na Kolínsku (1,2) jako syn železničáře. Základní školy vychodil v rodišti, učitelský ústav absolvoval v Kutné Hoře, kde maturoval roku 1901. Učitelskou dráhu započal na Habersku, v roce 1918 stal se odborným učitelem kreslení na dívčí měšťanské škole v Čáslavi a posléze jejím ředitelem.Vlastenecké cítěni projevil vstupem do čáslavského Sokola v roce 1919, kde aktivně pracoval v jeho vedeni.V roce 1936 byl školním úřadem ustanoven ředitelem měšťanské školy v Ronově nad Doubravou (3), kterou měl všestranně povznést. To se také stalo, ale jeho působeni tam bylo krátké. l.dubna 1939 byl předčasně penzionován. Stalo se to na základě nařízení tehdejšího ministerstva školství a osvěty, aby mohli býti umístěni učitelé a ředitelé, uvolněni v Sudetech. Řediteli Matesovi to pravděpodobně nepůsobilo žádné potíže, spíše naopak. Mohl se cele věnovat svému koníčku - malířství. Přestěhoval se s rodinou do Čáslavi na Váchov do čp.1038, kde trávil svůj činorodý odpočinek pracovně až do své smrti. Zemřel 14.1edna 1966 v požehnaném věku 85 let v Čáslavi, pohřben je v rodinné hrobce v Habrech.
Ředitel Mates byl v dětských očích starý pán bledé tváře, nosil brejličky, účes umělecký havel.Upnutou vestu měl přepásanou zlatým řetízkem s hodinkami v kapsičce, na hlavě klobouk se širokou střechou, bílý dlouhý pracovní plášť a vlídný, někdy též hypnotizující úsměv na tváři. Denně vítal dětský proud školáků, stoje vedle paní školnice. Sem tam někoho vrátil pro zablácené boty. Ve škole vzorná čistota a pořádek. Všude byla znát jeho "fyzická" i "duchovní" přítomnost. V budově se rychle pohybovala jeho nevysoká obtloustlejší postava, bylo slyšet jeho kmetský hlas.Učil měřičství a kreslení. Kromě učitelství pěstoval malířské umění v řadě žánrů. V ředitelně vedle psacího stolu stál malířský stojan, kam
v každé volné chvíli usedal. Byl přísný, přesný, důsledný a za skly svých brýlí tajil dobrosrdečnost.
Kromě školských povinností se věnoval vlastivědnému sborníku Čáslavska "PODOUBRAVÍ" (4), kde působil jako redaktor obrazové výzdoby a byl členem jejího užšího redakčního kruhu po celou dobu vydávání časopisu.
V roce 1955 byl R. Mates přijat za kandidáta Ústředního svazu československých výtvarných umělců, od roku 1957 potom jeho členem.


Umělecká tvorba (5, 6, 11, 12)
Jak sám říká ve své zpovědi, malování a kreslení byl jeho osud (9,10). Přetěžké bylo prosazení, ale nakonec vyšlo. V "Mladém čtenáři" v roce 1910 oslovila jeho drobnůstka nakladatelskou a spisovatelskou veřejnost a bylo rozhodnuto. Vkročení do běhu života se odehrávalo později pohádkovou knížkou "O Budulínkovi"(1916) a "Perníkovou chaloupkou" (1917), potom to již šlo rychleji. Debut nastal v roce1929 knížkou J.Kožíška "Pohádka lesa".
Jako začátečník měl své veliké učitele, v kterých se vzhlížel a které pilně studoval (7). Byli to Alfons Mucha, Adolf Kašpar, Artur Scheiner, Josef Wenig, Mikuláš Aleš, Josef Lada a další. Miloval své učitele, ale začal stavět svoji vlastní cestu. Jeho srdečnímu tepu začali rozumět učitelé, básníci a spisovatelé (8), takže se objevilo mnoho krásného, což mohlo být ilustrováno a také bylo. Byli to František Floss, Jan Karafiát, Josef Kožíšek, Jan Jelínek, Marie Calma - Veselá a další.
V dalším je uveden neúplný chronologický seznam pohádek, které mistr Mates výtvarně doprovodil nebo sám vytvořil.


Pohádky pro nejmenší a malé
Vyskočil Q.M.: "Pohádky z hlubin" (Učitelské nakladatelství, 1917)
Procházka F.S.: "Hrátky se zvířátky" (Topič 1921)
Zvěřina L.N.: "Tři rozprávky zeleného ticha" (Nakladatelství Družstvo legionářů, 1921)
"Na dědině" (A.B.Černý, 1922)
Calma M.: "Pohádka o českých muzikantech" (Melantrich, 1925)
"O Smolíčkovi" (Kmen, 1925)
Jelínek J.: "Zvonky" (Nakladatelství Zápotočný)
Procházka F.S.: "Nové království" (B.Kočí 1925)
Jelínek J.: "Kytička poupat" (B. Kočí 1925)
Sedláček J.: "Kytka pampelišek" (Učitelské nakladatelství, 1927)
Calma M.: "Světlušky: (B.Kočí 1927)
"Devatero kvítí" (Šolc a Šimáček)
Hloušek Jar.: "Pohádky lesního království" (Hampl a Kvasnička, 1929)
Karafiát J.: "Broučci" (1928)
Karafiát J.: "Broučkova pozůstalost" (Alois Hynek)
Mišková Marie - Raisová: "Máminy pohádky" (Unie 1929)
"Veselé národní pohádky" (Nebeský a Beznoska)
Kutinová A.: "Betlém zviřátek" (Nakladatelství Besední pořady)
Kožíšek J.: "Od srdce k srdci" (Nakladatelství Zápotočný, 1936)
"Kocourkovští řemeslníci" (1940)


Pohádky pro dospívající mládež
Floss F.: "Lovci orchideí," "Narostla nám křídla," "Babiččin šmodrcha," "Tulák Stop."
Některé pohádky si dobyly nejen domovinu, ale i svět i na výstavách ve Švýcarsku, USA a Anglii. Kromě malířem - ilustrátorem byl R. Mates také krajinářem a malířem zátiší. Jako krajinář se představoval perokresbami (Čáslav od Podměstského rybníka (Obr 1.), Žižkova brána, Evangelický kostel.) V menší míře olejomalbami.Zátiší tvořily pastely, kterými kreslil kytice květin (zvláště miloval šeřík),ovoce a zeleninu, vždy na pozadí bohatých závěsů,ale i krajiny (Les ze Železných hor) (4).
Všestrannost Matesova a jeho láska k Čáslavskému kraji projevovala se ve sběratelské a objevitelské činnosti v říkadlech "Z Čáslavska". Ty všechny pohotově ilustroval a tvořil svoje vlastni.
Pro závod Kosmos Čáslav (Obr.2) zvětšoval a nakreslil "Kytičku rozmaru" a "Pomlázku", které jako propagační materiály byly rozdávány dětem při nákupech potravin v koloniálních obchodech.
Z časopisů nejraději přispíval do "Podoubravi" (4), v kterém byl svůj - originální. Našel si i cestu k malým "sokolům" prostřednictvím přílohy "Poupě," patřící časopisu "Vzkřišeni," vydávaný Československou obcí sokolskou. Navrhl, namaloval a zrealizoval čáslavský sokolský prapor a oponu sokolského loutkového divadla.
Umělecky pracoval i s barevným sklem (4). V Hronově nad Doubravou po sobě zanechal jako památku dvě veliká chrámová okna v kostele sv. Vavřince, představující narození Páně a Nanebevzetí Páně, provedené z barevných skel. Dílo vzniklo ve spolupráci umělce s pardubickou firmou František Walter v letech 1939 až 1942.
Seznam 30 políček prací v období nedávno minulém tvořily pozdravné adresy, diplomy, alba, poutače, obrazy pro akce, květinová zátiší a další. Pro výstavu obrazů a kreseb umělci Matesovi stačily v každé době výklady knihkupců, zvláště v předvánoční době.Ty se hemži1y jeho barevnou symfonii pohádek.Pastely, zátiší květin, byly vystavovány k prodeji v různých živnostenských výkladních skříních po celý rok.


Předložený medailónek o řediteli a mistru Rudolfu Matesovi je poněkud obsáhlejší, než bývá zvykem u významných osobností. Je to proto, že nadmíru pracoval a přitom kumuloval dvě blízké profese: učitelství a malířství.Zdánlivě se zdá, že převládala umělecká tvorba, ale nebylo tomu tak. Učitelství bylo jeho primárním zaměstnáním, tím se živil.
V současnosti je vydáváno veliké množství pohádkových nebo vzdělávacích knížek pro děti - proč se nevydávají knížky s kresbami Rudolfa Matesa? Kladem Matesovy osobnosti je skutečnost, že ve své práci nedělal nic polovičatě. Do díla zapojil celé "Já," srdce i duši. Ačkoliv nebyl čáslavským rodákem, Čáslav mu byla vším a věnoval jí svůj život.

Karel Cyprián
Literatura:


1. Masarykův slovník naučný .Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí, díl IV. Nákladem "Československého kompasu",Praha 1929.
2. Nový slovník československých výtvarných umělců II. Prokop Toman, Tvar, Praha 1950
3. Sborník 100 let školy v Ronově nad Doubravou.Vydalo ředitelství a sdruženi rodičů a přátel školy Ronov. n.D. 1982.
4. Podoubraví,roč.I až XXV.
5. Výtah ze seznamu záznamů, slovo Rudolf Mates, Národní knihovna Klementinum
6. Muzejní biografický slovníček, Dil V. malíři, Městské muzeum Čáslav
7. Pospíšil O.,Suk V.F.:Dětská literatura česká,Státní nakladatelství


František Zákres - dramatik, spisovatel, literární a divadelní kritik



František Zákrejs se narodil v Poličce v Liboháji čp 142 /Lázně/ 7. května 1839. Jeho otec Ignác byl vynalézavým tkalcovským mistrem, matka Anežka, rozená Čermáková, byla výbornou hospodyní a obratnou obchodnicí. František, jako i jeho dva bratři, šel zásluhou matky na studia. Gymnázium absolvoval v Hradci Králové, práva v Praze. Za svého pobytu ve Vídni roku 1864 přišel nešťastnou náhodou o pravé oko. Od listopadu 1865 do srpna 1872 byl zaměstnán jako okresní tajemník v Poličce. V roce 1868 se oženil s Brigitou Klimšoovu, dcerou obratného klempíře Václava Klimeše a Marie, rozené Kašparidesové.
Za svého poličského pobytu se velmi živě podílel na rušném kulturním životě, jehož páteří bylo ochotnické divadlo. Velmi často hrával s ostatními studenty (přála tomu zvláště jeho matka, a třebaže poměrně mlád, stal se díky své dramatické jiskře předním členem ochotnického družstva. Od prosince 1866 do, listopadu 1867 byl poprvé ředitelem družstva divadelních ochotníků, od 7. května do 7. října 1872 podruhé. V letech 1865 a 1866 byl zvolen režisérem. Delší čas byl revizorem účtů a jako ředitel družstva podle tehdejších zvyklostí vedl jeho pokladnu. Toto jeho poličské období je bezprostředně spjato nejen se vznikem divadelní hry Anežka, ale i rozvojem celé Zákrejsovy dramatické tvorby. Z jeho pera vyšlo mnoho divadelních her - jmenujme např. Národní hospodář, Naši vyhráli, Národovci. Kromě divadelní činnosti můžeme jeho iniciativní zásahy sledovat ve všech oborech tehdejšího veřejného života. Vzorně si vedl také jako tajemník okresního zastupitelstva, který uváděl v Poličce v život.
Po odchodu do: Prahy roku 1876, kdy myl obecním tajemníkem na Žižkově a od roku 1879, kdy zastával funkci tajemníka okresního výboru Karlíně, zůstal své lásce k divadlu i nadále věrný, už nikoliv jako autor, nýbrž jako literární kritik. Množství kritických článků publikoval v Osvětě, Pokroku, v Poslu z Prahy a ve Světozoru. Redigoval Všeobecnou knihovnu, Ústřední knihovnu, Posla z Prahy, Národní bibliotéku a další časopisy. Byl zakladatelem Jednoty českých dramatických spisovatelů, vedl rubriku Divadelní rozhledy v časopise Osvěta. Byl také obhájcem Rukopisů (RKZ). Účastnil se společenského a národního života, organizoval přednášky, zábavy, výlety. Zemřel 19. června 1901 v Náchodě.
Zákrejsovovo rodné místo se nachází v bývalých Lázních v Liboháji (též dříve nazývané Koupele Panny Marie) na úpatí Šibeničního vrchu u silnice směřující k Jimramovu. Byly postaveny roku 1830 družstvem měšťanů v čele s lékárníkem K. Sanderem. Očistné, vanové lázně byly pronajaty. Roku 1877 koupili lázně manželé Jílkovi a stavebně je upravili roku 1919. V padesátých letech byly lázně znárodněny a koupele zrušeny. Od, této doby po stavebních úpravách objekt užívá Střední odborné učiliště v Poličce jako domov mládeže. Přes všechny stavební úpravy Zůstala rodná světnička Fran1tiška Zákrejse nedotčena. Roku 1948 byla ulice směřující z města k jeho rodnému domu pojmenována jeho jménem.
Před deseti lety, za krásného májového dne roku 1994, byla slavnostně odhalena na budově Lázní v poličském Liboháji pamětní deska slavnému rodákovi Františku Zákrejsovi - literátu, spisovateli a dramatikovi při příležitosti 155. výročí jeho narození, mramorová deska, dílo akademického sochaře Josefa Kadlece, uložená mnoho let. v městském muzeu, byl opět umístěna na jeho rodný dům, neboť Zákrejs a jeho divadelní. Hra Anežka pro tehdejší komunistický režim byla nežádoucí. Celá slavnost byla zakončena ukázkou (závěrečnou částí) ze zmíněné divadelní hry, kterou sehráli místní ochotníci.
Zmíněná divadelní hra Anežka, neboli Poslední poprava na Šibeničním vrchu, nazývaná též truchlohrou, má svůj počátek v povídce P. Josefa Ehrenbergera /1815 - 1882/ faráře v Solnici a vyšehradského kanovníka, rodáka z nedaleké Korouhve, zakládající se na ryze národní poličské pověsti z dob panování. císařovny Marie Terezie. Hrdinkou tohoto dramatu je Anežka, neprávem obviněná z vraždy svého manžela, konšela Pečenovského, se kterým nedobrovolně vstoupila v manželský svazek a odsouzená k popravě na Šibeničním vrchu nad Poličkou. V kritickém okamžiku jsou však přivedeni praví. Vrazi. Popravě je však včas zamezeno, ale Anežka, přestálým utrpením zlomená, umirá. Současně dochází. zpráva,. že císařským rozkazem odnímá se Městskému_zřízeni soudcovské hrdelní právo.
Vzhledem k tomu, že se tato zdramatizovaná pověst pokládá za skutečnou událost, má na prknech poličské divadelní scény své domovské právo a je s ní přímo srostlá. Poprvé byla uvedena 26. září 1868 na oslavu 50. výročí trvání. ochotnického spolku. Letošního roku si tedy připomínáme 1350 výročí prvního uvedení Anežky, 185 let trvání. ochotnického spolku a 165. výročí narození Františka Zákrejse.
Klub přátel Poličska

Jiří František Pacák - sochař


Narodil se kolem roku 1670 ve St.Rokytníku u Trutnova. V roce 1721 se objevil v Litomyšli jako pomocník Matyáše Brauna na sochařské výzdobě bývalého piaristického kostela. Z této výzdoby se však dochovala jen část, a to především Pacákovy sochy na průčelí chrámu. V Litomyšli se sochař usadil a pracoval ve městě i okolí až do roku 1738, kdy se přestěhoval do Moravské Třebové.
Z nejstarších samostatných prací Pacáka je patrně socha Panny Marie v Žacléři, na které jsou patrné všechny známky jeho charakteristického slohu, tedy rozvolněná, jakoby namočená drapisérie, expresivnost pojetí i plnost sochařské modelace, které vychází ze sochařského braunovského iluzionizmu. Hlavní dílo ale patří Poličce. Tady vytvořil jedno z nejkrásnějších děl českého sochařského baroka, opět sochu Panny Marie.
Pacákův život vyhasl 11.8.1742 v Litomyšli.
Z díla: socha Panny Marie v Žacléři (1725), socha Panny Marie v Poličce (1727 - 1731), sochy sv. Jiří a Michala pro kašnu, socha sv. Jana Nepomuckého v Poličce (1727), Kalvárie na kopci u MOravské Třebové (1730), sousoší Panny Marie v Trnávce, Madona před farou v Křenově, alegorické postavy Víry a Naděje na bočním oltáři děkanského kostela v Moravské Třebové (rok nezjištěn)

Jindřich Praveček - český vojenský kapelník, skladatel


Narodil se 28.6.1909 ve Výprachticích v okrese Ústí nad Orlicí. hudební nadání podědil po svém otci, který ho také vyučoval základům. POzději studoval na Východočeské hudební škole v Pardubicích, kde absolvoval hrz na housle u Stanislava Ondříčka v roce 1928. Zároveň navštěvoval gymnázium v České Třebové, kam se rodina přestěhovala v roce 1920. Koncertoval po východních Čechách za klavírního doprovodu svého otce, v roce 1929 nastoupil vojenskou službu v Josefově a o dva roky později byl jmenován kapelníkem na VOjenské hudební škole v Praze. Byl tehdy posluchačem mistrovské školy Jaroslava Kociana. Vystřídal kapelnictví v řadě plukovních hudeb, v roce 1950 se stal kapelníkem Ústřední hudby československé armády v Praze. V letech 1948 - 1951 vyučoval instrumentaci pro dechové nástroje na JAMU.
Jako skladatel se uplatňoval především v malých formách. Je autorem řay pochodů, děl pro dechové orchestry, upravoval národní písně pro sóla, sbory i orchestry. Celkem napsal asi 150 skladeb. Činný byl i ve vydavatelské činnosti, početné jsou jeho instrumentace pro dechové orchestry. Byl také častým členem soutěžních komisí.
Zemřel 11.2.2000 po dlouhé nemoci, pohřeb se konal 12.2.2000 v Praze - Strašnicích.
Z díla: Nálada, Česká humoreska, Zlaté mládí, Valčíkové intermezzo, Český tanec, Hradecké melodie, Národ zpívá, V proudu života, upravené Dvořákovy Slovanské tance

Jaroslav Kocian - český houslista a skladatel


Narodil se 22.2.1883 v Ústí nad Orlicí. Vyrůstal v hudebním prostředí a jeho nadání se projevilo ve třech letech věku. Hru na housle ho učil otec, později studoval u J.Zábrodského. V osmi letech vystoupil poprvé veřejně a byl považován za zázračné dítě. Pro tělesnou slabost mu ale bylo studium na konzervatoři doporučeno až později, ve třinácti letech. Abslovoval v březnu 1901 Paganiniho koncertem D Často hrál i v zahraničí, získával úspěchy snad ve všech evropských zemích včetně Ruska, kde se také na čas usadil jako primárius Oděského kvarteta a kvarteta meklenburského vévody v Petrohradě. V roce 1911 už ale koncertoval v Chikagu. O šest let později odmítl nabídku na místo profesora konzervatoře v Petrohradě, v roce 1919 se podílel na Československém festivalu v Londýně, kde přednesl za doprovodu orchestru Národního divadla Dvořákův koncert. V Čechách pak působil jako profesor pražské konzervatoře a vychoval mnoho žáků.
Od svých osmi let se také věnoval skladatelské činnosti, i když v menších formách. Většina jeho děl je novoromantického směru. Zemřel v noci z 8. na 9.3.1050 v Praze, o pět let později bylo na jeho počest založeno Kocianovo kvarteto. V Ústí nad Orlicí se také každoročně koná mezinárodní doutěž houslistů nazvaná Kocianovo Ústí.
Z díla: Dumka, Old Folks at Home, Serenata, Humoreska op. 17, Serenáda, První rozlety, Ave Maria, Slavnostní mše, pedagogická práce: Počátky hry na housle.

Christian Polycarp Erxleben - přírodovědec, farmaceut


Narodil se roku 1769 jako syn protestantského kazatele z Parensen a Luthershausenu a nevlastní vnuk první německé lékařky Dorothey Christiany Erxleben. Christian nejprve chodil do místní školy, později ho učil jeho otec. V letech 1780 - 1786 studoval lékárenství, nejprve v Gottingeru, praktikoval i ve Stuttgartu. V roce 1789 odjel do Vídně, aby dostudoval. Dostal se tam i do kruhu přátel Ignáce Borna, který se jako první pokusil využít chloru v běličství. Na jaře roku 1791 odjel Erxleben do Náchoda do služeb manufakturního podnikatele Sperlinga. Tady měl demonstrovat novou Bornovu metodu bělení. Tu však Erxleben do výroby nezavedl. Chtěl samostatně podnikat a odešel do Lanškrouna, kde se oženil. Od tchyně převzal vinopalnu a v roce 1794 si otevřel vlastní lékárnu U Milosrdného samaritána. Při ní vybudoval malou botanickou zahradu. Léčil chudé i bohaté. Ve své laboratoři vyráběl i bylinkový likér, který se údajně prodával až do Londýna. Podnikání se mu podařilo, pronajal si pole a hospodářská stavení a koupil od vrchnosti Anenský dvůr. Spolupracoval i s českou Vlasteneckou hospodářskou společností v Praze, pro kterou připravoval meteorologická zpravodajství. Nakonec ještě začal podnikat v textilním průmyslu, tkané plátno začal i potiskovat. Tehdejší Krajský úřad v Chrudimi si v roce 1803 vyžádal od Erxlebena názor na lnářství v kraji.
Úspěšný podnikatel, uznávaný chemik, botanik, farmaceut a zakladatel jednoho z nejproslulejších rodů v Lanškrouně zemřel v roce 1831.

Jan Marek Marci - český lékař, fyzik, astronom


Narodil se 13. 6. 1595 v Lanškrouně jako syn správce statků litomyšlského panství. Brzy se stal vědcem evropské proslulosti. Absolvoval gymnázium v Jindřichově Hradci a filozofii v Olomouci. V roce 1618 odešel do Prahy, kde je již od roku 1619 uváděn jako lékař. Životopisná data ale jsou nepřesná.
Již před I. Newtonem se zabýval lomem světla je považován za zakladatele spektroskopie. Využil kyvadlo k měření času.
14 11. 1622 byla Karlova univerzita předána jezuitům, kteří obnovili čtyři fakulty (mimo jiné i právnickou a lékařskou). Pražští lékaři byli okamžitě jmenováni profesory, mezi prvními se objevil i Marci. Kromě vyučování vedl i svou vlastní praxi a v noci se věnoval astronomii. V roce 1626 byl jmenován fyzikem Království českého. roku 1639 doprovázel hraběte Šternberka do Říma. O devět let později organizoval obranu Starého Města proti Švédům. vedl lékařskou službu při bojích na Karlově mostě a za to byl jmenován císařským radou. Roku 1654 se stal osobním lékařem císaře Ferdinanda III., v roce 1662 pak univerzitním rektorem. V té době údajně odmítl nabízenou profesuru oxfordské univerzity.
Jeho život ukončila o pět let později jeho smrt. Zemřel 10.4.1667 v Praze.


Jan Ámos Komenský - biskup jednoty bratrské.


Narodil se 28. 3. 1592. podle vlastního životopisu v Nivnici na jižní Moravě. Dětství prožil v Uherském Brodě. Brzy ale osiřel a žil u tety ve Strážnici. V letech 1608 - 1611 navštěvoval bratrskou školu v Přerově. poté studoval teologii v Herbornu a Heidelbergu. V roce 1616 byl vysvěcen na kněze. o dva roky později se ujal řízení bratrského sboru ve Fulneku. Po Bílé hoře se musel skrývat. nejčastěji pobýval na brandýském panství Karla staršího ze Žerotína. Zemřela mu žena a dvě děti a v této těžké době napsal Labyrint světa a ráj srdce. pravděpodobně své nejznámější dílo. V roce 1628 definitivně opustil vlast a odešel do polského Lešna. kde žil a pracoval až do roku 1656. Při požáru města přišel o celou knihovnu a většinu svých rukopisů. opět odešel z domova a uchýlil se do Amsterdamu. Tam vyvrcholila jeho vědecká i literární činnost. vydal zde asi 62 spisů. Zesílily také jeho sklony k iracionalizmu, víře v proroctví a vidění. V této době sepsal také několik náboženských spisů, polemik i politických traktátů. Ne všechny se setkaly s pochopením. Životem zmítaný Komenský zemřel 5.11.1670 v Amsterodamu.
Z díla: Labyrint světa a ráj srdce, Svět v obrazech, Brána jazyků otevřená, Didaktika, Kšaft umírající matky jednoty bratrské, Obecná porada o nápravě věcí lidských, Světlo v temnotách, Světlo z temnot.


František Bílek - zakladatel československé zootechniky a hipologie, akademik prof.. PhDr. et MUDr., DrSc., Dr.h.c


Narodil se 16. 12. 1885 ve Slaném. Byl doktorem filozofie a doktorem všeobecného lékařství, byl ale také vynikajícím vědcem a zootechnikem nově vznikající Československé republiky. Od roku 1917 přednášel na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství obecnou a speciální zootechniku. Škola tehdy byla jednou z fakult ČVUT v Praze. Bl1ek je autorem řady vědeckých pojednání, dosud nepřekonanou a světově ceněnou knihou je např. Učebnice obecné zootechniky I. a II. z roku 1933. což je první česká učebnice biologie chovu domácího zvířectva určená pro vysoké zemědělské školy. Nejen díky této knize byl profesor Bílek uznávaným vědcem po celém světě. Svoji vědeckou práci zahájil pracemi o podílu arabské krve u lipicánu, byl také vedoucím Výzkumného ústavu plemenářské biologie s pokusnou stanicí při hřebčíně v Kladrubech nad Labem a Výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech. Jeho největší zásluhou je pravděpodobně záchrana starokladrubských koní, kteří po rozpadu c.k. monarchie ztratili význam. Další velkou zásluhou je iniciování založení hipologického muzea ve Slatiňanech. Bílek vypracoval program muzea a stanovil vědeckou kulturně historickou část sbírek. Zasloužil se i o záchranu koně Převalského.
29.3.1972 profesor František Bílek zemřel.


František Filipovský - herec


Narodil se 23. 9. 1907 v Přelouči v hudební rodině. K divadlu se dostal náhodou jako student, když u Kleinovy kočovné společnosti zaskočil v roli Robota Prima z Čapkova R. U. R. V Praze chvíli studoval filozofickou fakultu, k divadlu ale neustále utíkal. Nakonec se v roce 1929 pro divadlo rozhodl natrvalo. Nejprve působil v Intimním divadle, pak ve Studiu, kde byl jediným placeným hercem a nakonec zakotvil ve smíchovské Aréně. Největší školu mu ale dala práce v Osvobozeném divadle, kde byl až do jeho zavření. Válku trávil v Uránii, po osvobození nastoupil do Národního divadla.
Práci před kamerou si vyzkoušel už jako statista v ateliérech v Pivovarské zahradě. Rozhodující pro něj byl film Před maturitou. kde poprvé dostal větší roli - studenta, kterého později ztvárnil ještě mnohokrát. Nikdy však nehrál ve filmech hlavní roli, přesto jeho figurky v pozadí utkvěly v pamětích diváků.
Prosadil se i v dabingu. jeho hlas dnes Už neodmyslitelně patří především k francouzskému komikovi Lousi de Funésovi. Každoročně se v Přelouči udělují ceny za dabing nesoucí jméno právě Františka Filipovského. Zemřel 26. 10. 1993.
Z dí1a: Ztvárnil desítky divadelních, televizních i filmových rolí. Z těch posledně jmenovaných je následující výřez: Krhounek (Škola základ života), Mazánek Cesta do hlubin študákovy duše), čepičář Stýblo (Městečko na dlani), detektiv Pištora (Čapkovy povídky), hloupý čert Karborund (Hrátky s čertem), otec (Svatba jako řemen), detektiv Mrázek (seriál Hřísní lidé města pražského).


František Schmoranz - architekt a restaurátor


Narodil se 28.12.1814 v Bělé u Rychnova nad Kněžnou. Vystudoval vídeňskou Akademii a v roce 1834 přišel do Slatiňan, kde se usadil. Výtvarným přesvědčením byl novogotik, což podle současných odborníků ublížilo například arciděkanskému chrámu v Chrudimi nebo zámku ve Žlebech, které restauroval. V tehdejší době ale patřil k předním českým architektům. Bezohledně odstraňoval pozdější přístavby. V letech 1864 - 1876 rekonstruoval katedrálu sv. Ducha v Hradci Králové. Ve veřejné soutěži na projekt Národního muzea v roce 1884 byla jeho práce druhou nejlepší, o čtyři roky později postavil v Trenčianských Teplicích známé vanové koupele v maurském slohu. V Pardubicích dokonce zachraňoval. Na konci 19. století totiž vzrostl počet obyvatel města natolik, že stará radnice přestala vyhovovat. Bylo rozhodnuto o výstavbě radnice nové, té ale měla ustoupit Zelená brána. Schmoranz tehdy poslal dopis do Vídně a na jeho prosbu nebylo zboření Zelené brány povoleno. Starou radnici už se mu ale zachránit nepodařilo. Podílel se i na rozsáhlých rekonstrukcích a dostavbách zámku v Slatiňanech, kde žil a založil stavitelský rod. Všichni jeho synové (František, Josef, Jan a Gustav) vystudovali architekturu ve Vídni a Paříži. František byl později ředitelem uměleckoprůmyslové školy v Praze, Josef malířem a Gustav ředitelem Národního divadla. O Janovi historické prameny mlčí.
Schmoranz zemřel ve Slatiňanech 4.4.1902


Emil Holub - cestovatel


Narodil se 7.10.1847 v Holicích, kde ale žil jen prvních deset let svého života. Otec byl praktický lékař nespokojený s holickou klientelou. V roce 1857 se rodina přestěhovala do Pátku u Loun, což chlapce velmi ovlivnilo. Přišel o kamarády, s novými se už nikdy nesblížil. Začal navštěvovat žatecké gymnázium, že tehdy ho zajímaly přírodní vědy, historie, geografie a archeologie. Ve třinácti letech přečetl Livingstonův cestopis a chtěl se stát cestovatelem. Otec ale trval na vzdělání. Po maturitě na gymnáziu začal Emil v roce 1866 studovat na pražské lékařské fakultě, stal se vlastencem, přátelil se s Jiráskem, Vrchlickým nebo Alešem, V roce 1872 se mu splnil sen a on se vydal do jižní Afriky. Usadil se v Dutoitspanu u Kimberley a léčil místní hledače diamantů. Našetřil peníze a vydal se na sever černého kontinentu. V roce 1873 odjel na území bečvanského kmene, později se vydal mezi Bankonkety. Získal tam zkušenosti i exempláře rostlin, hmyzu i etnografický materiál. Na třetí expedici se vydal v roce 1875 do nitra Afriky. Výprava čelila nástrahám přírody i nedůvěře domorodců. Na této vcelku úspěšné expedici ale Holub onemocněl zimnicí, o léky přišel při potopení na řece Zambezi a musel se vrátit.
Uzdraven a po sedmiletém pobytu v Africe se vrátil domů. Čtyři roky cestoval po Evropě, psal knihy, pořádal výstavy. Oženil se a se svou ženou se v roce 1883 znovu vydal do Afriky. Výprava byla strastiplná, zemřeli při ní někteří členové expedice. Po návratu do vlasti chtěl Holub své exponáty darovat N8rodnímu muzeu, ale to odmítlo.
Roztrpčen se přestěhoval do Vídně, kde 21.2.1902 zemřel.


Bedřich Smetana - český skladatel


Narodil se 2.3.1824 v Litomyšli. Už jako šestiletý veřejně vystupoval a udivoval hrou na klavír, začal také komponovat. Středoškolské vzdělání získal v Jihlavě, Německém Brodě, Praze a Plzni. V Praze působil jako učitel v rodině hraběte Thuna. Současně studoval hudbu u J.Proksche, podporován byl i F. Lisztem. V roce 1848 si Smetana otevřel v Praze hudební školu. Jako člen národní gardy se účastnil revoluce, v roce 1856 se osobně setkal s Lisztem a spíše z existenčních důvodů se tento rok rozhodl odejít do Goteborgu, kde až do roku 1861působil jako pedagog, dirigent a klavírní virtuóz. Po návratu do Čech se těžko prosazoval, vedl pěvecký sbor Hlahol, organizoval a dirigoval koncerty Umělecké besedy, stal se referentem Národních listů, vystupoval jako klavírista a opět učil. Teprve v roce 1866, po úspěších oper Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, se stal dirigentem Prozatímního divadla. V roce 1874 ale onemocněl vážnou nervovou chorobou, která vyústila v ohluchnutí. Přestěhoval se proto k dceři do Jabkenic.
Po krátkém pobytu v ústavu pro choromyslné zemřel 12.5.1884 v Praze.
Z díla: symfonické básně Richard III., Valdštýnův tábor, Hakon Jarl (1858 - 61),Pražský karneval (1883), cyklus symfonických básní Má vlast (1872 - 79), opery Braniboři v Čechách (1863), Prodaná nevěsta (1865), Dalibor (1867), Libuše (1872), Dvě vdovy (1874), Hubička (1876), Tajemství (1878), Čertova stěna (1882), nedokončená Viola (1884) a řada komorních skladeb, písní, tanců atd.


Viktorín Kornel ze Všehrd - český humanista. právník


Narodil se pravděpodobně v roce 1460 v Chrudimi. Po studiích na pražské artistické fakultě, kde v roce 1483 získal titul mistra, začal přednášet na univerzitě a o rok později se stal dokonce děkanem. S humanismem se seznámil na přednáškách univerzitního mistra Řehoře Pražského. Roku 1487 Kornel opustil univerzitu a stal se úředníkem u zemských desek, což mu umožnilo podrobně studovat české právo. Stal se váženou osobností a roku 1492 mu jako takovému byl přidělen přídomek ze Všehrd. O 12 měsíců později se stal místopísařem zemských desek a tím stanul v čele tohoto úřadu. Přátelil se s Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic, jejich přátelství ale rozdělily různé názory na náboženství. Kornel byl stoupencem Jednoty bratrské, a snad také proto začal po rozkolu s Hasištejnským psát česky. Začal překládat antické tisky, ale těžiště jeho práce tkví v právnickém díle O práviech, súdiech i dskách země České knihy devatery. K němu čerpal materiály především ze zemských desek. To se mu ale stalo osudným. Jakmile totiž šlechta zjistila, že Kornel chce zapsat a zveřejnit práva a nálezy, o jejichž zrušení usilovala, přiměli šlechtici krále Vladislava Jagelonského, aby Kornela zbavil úřadu. To se stalo v roce 1497. Kornel však již měl dostatek materiálu a tak dílo o dva roky později dokončil.
Zemřel na morovou nákazu 21.9.1520 v Praze.
Z díla: O právech, súdiech i dskách země České knihy devatery.


Julius Mařák - malíř, grafik


Narodil se 29.3. 1832 v Litomyšli. Studoval na pražské Akademii a na Akademii v Mnichově. Odtud ale ze zdravotních důvodů odešel do Vídně, kde vyučoval ve šlechtických a měšťanských rodinách kreslení. Byl také spolupracovníkem časopisů Waldheims illustrierte Monatshefte a Ober Land und Meer. Kreslil i pro české Květy a Světozor. V roce 1887 působil jako profesor na Akademii výtvarných umění. Mařák byl vynikajícím kreslířem. První úspěchy zaznamenal kresbami lesních interiérů. jako jediný krajinář se zařadil do generace Národního divadla a vytvořil pro něj obrazy památných míst českých dějin v duchu romantických obrozeneckých idejí. U romantického pojetí krajiny zůstal. i když projevil pochopení revolučních důsledků plenérové malby. Jako pedagog byl otevřený moderním podnětům. které u svých žáků uměl podchytit. Z jeho školy vyšli mimo jiné Slavíček, Holub, Kavan či Kosárek. Dílo samotného Mařáka je považováno za pozdní doznívání romantismu, myšlenkově spjatého s ideály českého obrození.
Zemřel 8.10.1899 v Praze.
Z díla: Říp, Blaník, Vyšehrad, Radhošť - obrazy pro ND.


Václav Jan Tomášek - český skladatel a pedagog


Narodil se 17.4. 1774 ve Skutči v rodině pláteníka. Vzdělání dali malému Tomáškovi jeho bratři - Antonín, pozdější skutečský děkan a Jakub, vrchnostenský úředník v Praze, později v Dolních Rakousích. Základy hudby získal v Chrudimi u ředitele kůru Pavla Josefa Wolfa. V roce 1787 zahájil gymnáziální studia v Jihlavě, která dokončil v Praze, kde také vystudoval práva. Vlastní pílí se vypracoval na klavírního virtuosa, houževnatým studiem si osvojil pevné základy hudební teorie a skladby. Od roku 1793 vyučoval děti z šlechtických rodin. v roce 1824 si pak založil vlastní hudební ústav, který úspěšně konkuroval i konzervatoři a varhanní škole. Tomášek byl významnou osobností vlasteneckého hnutí, byl čestným členem mnoha zahraničních hudebních společností. Po smrti své ženy a po opomenutí doktorátem při 500. jubileu pražské univerzity zatrpkl a žil v ústraní. Věnoval se naplno svým žákům. V letech 1845 - 49 vydal vlastní životopis.
Zemřel na vodnatelnost 3.4.1850 v Praze.
Z díla: mužský čtverozpěv, klavírní poetické skladby Eklogy, Rapsodie, Dithyrambi, Pastýřská melodie č.14 pro klavír, Fantasie pro skleněnou harmoniku aj.


Vilém z Pernštejna - šlechtic


Narodil se v roce 1435 jako vnuk loupeživého Viléma st. z Pernštejna, který výpady své vojenské družiny podnikal z hradu Pernštejna. Vilém ml. byl nazýván Moudrý. vytvořil na svou dobu rozlohou nevídané panství v Čechách a na Moravě. které proslulo pokrokovým hospodářstvím. Za panování krále Vladislava II. Jagelonského byl Vilém také významným zemským hodnostářem. nejvyšším královským hofmistrem a předsedou komorního soudu. Podle dobových materiálů z roku 1517 byl tVůrcem Svatováclavské smlouvy, kterou vytvořil zákonný kompromis mezi šlechtou a měšťanstvem. Vilém z Pernštejna přispěl také k uzavření náboženského smíru na zemském sněmu v Kutné Hoře v roce 1485. Sám byl katolík, toleroval ale i jinověrce. Se svou ženou Johankou ochraňoval Jednotu bratrskou. Pardubicko zakoupil Vilém z Pernštejna v roce 1491 a přeměnil ho v dobře fungující velkostatek. Pečovalo prosperitu poddanských měst a získával jimkrálovská provolegia. Sídelnímměstem učinil Pardubice, kam přenesl roku 1492 centrum panství z Kunětické hory. Zámek v Pardubicích v té době prodělal náročnou rekonstrukci (po požáru roku 1507 pak přebudoval celé město). Současně přestavoval i Kunětickou horu, kde český král Vladislav II. Jagelonský 24.7.1497 pasoval Vilémovy syny Jana a Vojtěcha na rytíře.
25.3.1507 Vilém rozdělilpanství mezi své syny a 8.4.1521 zemřel na pardubickém zámku. Pohřben je v chrámu sv. Bartoloměje.


Antonín Slavíček - malíř krajin


Narodil se 16.5.1870 v Praze. Po kratším pobytu v Mnichově vstoupil roku 1887 na pražskou Akademii do školy J. Mařáka. Studia několikrát přerušil. Stal se uznávaným vůdcem generace devadesátých let (v letech 1894 - 1900 vedl po Mařákovi jeho školu) a osobitým představitelem českého impresionismu. V letech 1894-1899 jezdil Mařák se svými studenty malovat na Okoř a pro Slavíčka se toto místo stalo v letních měsících druhým domovem. Zde na sluncem prosvětlených plátnech začaly převažovat syté, čisté barvy. Inspirací mu byla též krajina u Veltrus, Luhačovic, či okolí Prahy u Hvězdy a v Liboci. Po Mařákově smrti roku 1899 krátce vedl krajinářský ateliér, definitivu na Akademii ale nezískal. Letní měsíce v letech 1903-1906 trávil Slavíček v Kameničkách na Vysočině. Soubor prací, který tam vznikl, byl charakteristický výraznou barevností a zachycením proměnlivých nálad tamní přírody. Roku 1907 navštívil Paříž a Bretaň. Po návratu do Prahy se věnoval převážně malbě městské krajiny, zachycoval zákoutí Starého Města ještě před asanací, ale také monumentálně pojatá městská panoramata.
Slavíček vyšel z náladového realismu Mařákovy školy a také z podnětu díla A. Chitussiho. K určitému stupni vývoje v malbě dospěl v roce 1898, kdy začal tvořit barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, která vyvolává dojem pohybu a víření. Intenzity nabírá i barva a světlo. Od této techniky se odklonil v roce 1902 při letním pobytu v Hostišově. V těchto letech také uvažoval o usazení v Kameničkách, kde se Slavíček sžil s lidem i krajem. V roce 1905 ale odtud odchází, nespokojen s tím, co se mu podařilo vyjádřit. V roce 1907 se setkal s francouzským impresionismem, ten jej však neovlivnil. Slavíček umělecky dozrál. O dva roky později ale ochrnul po záchvatu mozkové mrtvice a po měsících zoufalství se rozhodl opustit život. Stalo se tak 1.2.1910 v Praze.
Z díla: Cesta v dešti (1895), Podzim ve Veltrusích (1896), Večer a Okoři (1899), Odlehlý kout v Praze (1900), Na samotě (1903), Silnice v Kameničkách, U nás v Kameničkách (1903-1905).


Arnošt z Pardubic - první pražský arcibiskup


Narodil se snad 25.3.1297 v rodině Arnošta z Hostýně (Hostinné u Úval) a ze Staré (dnes Staré Hrady u Libáně na Jičínsku). Otec byl královským purkrabím v Kladsku. Arnošt byl kladským prostředím ovlivněn, později studoval v Itálii práva a teologii na proslulých vysokých učeních v Padově a Boloni. V roce 1338 se vrátil do Čech a o rok později se stal kapitulním děkanem chrámu u sv. Víta v Praze. Roku 1344 byl jmenován pražským arcibiskupem. V den převzetí svého pallia 1.11.1344 položil základní kámen ke katedrále sv. Víta a o tři roky později provedl obřad korunovace Karla IV. a stal se jeho rádcem. Stál také u zrodu prvního vysokého učení v Praze - Univerzity Karlovy, působil jako její první kancléř. V roce 1362 po smrti papeže Inocence VI. byl dokonce kandidátem na papežský stolec.
Arnošt z Pardubic je považován za patrona města Pardubice. Začal zde budovat hrad a před rokem 1359 dal vystavět chrám Zvěstování Panny Marie, jejímž byl velkým ctitelem. Není náhodou, že první akademický spolek pardubických studentů si roku 1883 vybral jméno Arnošt, které nesl i jeden z pardubických zvonů. Arnošta připomíná i mramorový reliéf Františka Zuzky z roku 1940 umístěný v presbytáři chrámu sv. Bartoloměje.
Arnošt z Pardubic zemřel 30.6.1364 na svém zámku v Roudnici nad Labem, pohřben byl v chrámu Panny Marie v Kladsku.


Antonín Chitussi - malíř


Narodil se 1.12.1847 v Ronově nad Doubravou. Studoval na pražské Akademii, později v Mnichově a Vídni, na pražskou Akademii se vrátil v roce 1874, ze které byla ale po dvou letech vyloučen. Debutoval roku 1876 a 1877 v Praze na výstavách Krasoumné jednoty, Umělecké besedy a v salónu Lehmannově. Roku 1878 narukoval jako vojín do Bosny. O rok později odjel na studijní pobyt do Paříže, kde také vystavoval. První souborná výstava však přišla až v roce 1885 v Praze. Chittussi dlouho nemohl nalézt svou uměleckou cestu. Ve figurální kompozici a žánru, ke kterému ho vedlo školení na Akademii, svůj talent neuplatnil. Po nuceném odchodu z Akademie se začal zajímat o krajinomalbu, ale první opravdu zdařilé dílo vzniklo až roku 1878 - jde o obraz Z Trojského ostrova. Postupně se stával mistrem plenérové krajiny a citlivým malířem přírodní nálady. Do mladé (Slavíčkovy) generace se zapsal svým pojetím prostých motivů a citem pro výraz české krajiny. Chitussiho dílo se ale známým stalo až po jeho smrti. Ta malíře zastihla 1.5.1891 v Praze.
Z díla: Z uherské pusty (1873), Z Trojského ostrova (1878), Z Barbizonského lesa (1879), Údolí Doubravky (1882), Z Českomoravské vysočiny (1882), Seina u Suresnes (1883), Kapří rybník u Třeboně, Rybník ze Železných hor (po roce 1883).





Krátce po vzniku Pardubického kraje odsouhlasili krajští zastupitelé dokument "Tvář kraje," o němž vás informuje na jiném místě. Mimo jiné tento dokument obsahuje nejslavnější rodáky a osobnosti regionu, s nimiž vás budeme v této rubrice seznamovat. Tuto rubriku připravujeme ve spolupráci s Klubem přátel Pardubicka.

Osobnosti Pardubického kraje obsažené v dokumentu "Tvář kraje"


Antonín Slavíček (1870-1910) - malíř
Arnošt z Pardubic (1297-1364) - politik a církevní hodnostář
Antonín Chitussi (1847-1891) - malíř
Bedřich Smetana (1824-1884) - hudební skladatel
Bohuslav Martinů (1890-1959) - hudební skladatel
Bratranci Veverkovi (František 1799-1849, Václav 1796-1849) - vynálezci a konstruktéři ruchadla a fukaru
Jan Ámos Komenský (1592-1670) - pedagog, teolog, filozof, sociální a náboženský myslitel a spisovatel
Jan Marek Marci (1595-1667) - přírodovědec a filozof
Jan Kašpar (1883-1927) - první český pilot
Jan Perner (1815-1845) - technik, stavitel železniční dráhy na trase Praha - Vídeň
Josef Gočár (1880-1945) - architekt a urbanista
Julius Mařák (1832-1899) - český malíř a grafik, představitel romantické krajinomalby
Viktorín Kornel ze Všehrd (1460-1520) - univerzitní mistr, právník. Byl autorem publikací s českou právní terminologií
Vilém z Pernštejna (asi 1435-1521) - šlechtic
Václav Jan Tomášek (1774-1850) - významný hudební skladatel a pedagog


Další významné osobnosti Pardubického kraje


Emil Holub (1847-1902) - lékař a cestovatel
František Bílek (1885-1972) - lékař a zakladatel zootechnické školy
František Filipovský (1907-1993) - herec
František Schmoranz (1814-1902) - architekt
Christian Polykarp Erxleben (1769-1831) - chemik, farmaceut a botanik
Jaroslav Kocian (1883-1950) - houslista, pedagog a botanik
Jindřich Praveček (1909-2000) - významný vojenský kapelník
Jiří František Pacák (1664-1742) - sochař
Karel st. ze Žerotína (1564-1636) - šlechtic a politik
Karel Václav Rais (1859-1926) - prozaik a publicista
Max Švabinský (1873-1962) - malíř a grafik
Prokop Diviš (1696-1765) - přírodovědec, katolický kněz a vynálezce
Tereza Nováková (1853-1912) - prozaička




Kapitoly z historie    Osobnosti    Toulky krajem    Památky    Zajímavosti    Pardubický kraj    Recenze    Témata    Mikroregiony   Zpět na úvod

Copyright © 2004, Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz